Své první lahvi 10leté Glenmorangie jsem se dlouho vyhýbal. Dokonce i přesto, že mi její 12letá verze připravila nejeden po sherry sladký večer. Rouhačsky jsem ji totiž považoval za až moc obyčejnou. Ve Spojeném Království ji najdete v každému supermarketu, přičemž ve slevě ji lze zakoupit snad každý měsíc. Při zvážení na internetu hodně rozdílných reakcí jsem začal 10letou Glenmorangie brát jako takovou zálohu, na kterou sice jsem zvědavý, ale zároveň je na ni času dost. Pak jednou, když jsem dostal chuť na nový whisky zážitek, a zároveň neměl na rozhazování, konečně na medově žlutou krásku došlo…
Pár informací na začátek
Palírna: Glenmorangie
Název: The Original 10 Years
Stáří: 10 let
Obsah alkoholu: 40%
Region: Highland
Medově žlutou kráskou jsem tuto lahev nazval jak pro barvu whisky samotné, tak pro nádherný obal kombinující vkusnou žluto-oranžovou paletu s kontrastní hnědou a fialovou, doplněnou zlatým logem. Precizně vyvedená krabice, kterou jsem třímal v ruce, velmi podpořila můj zájem o její obsah. Když jsem si ji postavil doma na stůl, bylo něco málo po poledni, což mi přišlo na ochutnávání poměrně brzy. Dostal jsem ale chuť si k ní aspoň přivonět…
Nedočkavě jsem otevřel lahev a poprvé přiložil nos k ústí lahve. S nechutí jsem odvrátil hlavu. Nato jsem se k lahvi párkrát opatrně vrátil, abych si ověřil, že mi její obsah opravdu moc nevoní. Moje pocity mi navíc bránily onen odér jakkoli blíže identifikovat. Zašpuntoval jsem lahev s tím, že jsem prostě tentokrát šáhnul vedle. Kdo mě ale zná, ví, že když něčemu nemůžu přijít na kloub, nemůžu to nechat na pokoji. Z mého obecného povědomí o whisky jsem věděl, že špatné prakticky neexistují. Problém tedy musel být na mojí straně…
Během celého dne jsem se tak k lahvi vracel, a čichal k ní, aniž bych si nalil. Nepřestal jsem dokonce ani když jsme měli návštěvu, která mě naštěstí nepovažovala za blázna, jen moje počínání považovala za zábavně kuriózní. Jak jsem si na vůni pomalu zvykal, začala mi být povědomá. Trpělivost začala přinášet svoje ovoce. Tedy ne ovoce, ale ořechy. Konkrétně mandle. Ne ovšem sladké, jako amaretto, spíše jako když je povaříte a začnete vnímat tuk a vlákninu v nich obsaženou. Byla to vůně, kterou jsem povědomě znal z mládí, když jsem mámě pomáhal vyrábět čokoládové košíčky – vánoční cukrovinku zdobenou polovinou mandle. Ta musela před oloupáním projít varem, čímž se do ovzduší uvolňovalo mně ne moc příjemné aroma. Nejen že se mi dnes, třicet let poté, podařilo na vůni zvyknout. Já si ji vyloženě oblíbil.
Ochutnávka
Barva: luční med
Vůně: broskev, mandle, med a květy, následována lehkou vůní sultánek. Jemná a sladká.
Chuť: lehká chuť, ve které opět dominují mandle, broskve a květy. Jak se chuť vyvíjí, objevuje se citron, skořice, dub, luční med a vanilka.
Zakončení: střední až krátkodobé s dominujícími citrusy.
Po přidání vody: vůně se zakulatí, získá ještě sladší chuť zvýrazněním medu a broskví. V chuti začne dominovat mandle a objeví se známky karamelu.
O co komplikovanější byl náš vztah na začátku, o to pevnější je teď na konci, kdy už dopíjím druhou lahev. Mnozí tuto 10letou Glenmorangie doporučují jako dobrou vstupní whisky. Já si ale budu rád vychutnávat její jemnou komplexní sladce ořechovou chuť opakovaně. 12letá Lasanta i 14letá Quanta Ruban jsou taktéž velmi dobré, díky nižší ceně ale předpokládám, že se budu nejvíce vracet právě k 10leté verzi.
Zajímavé je, že dnes v Glenmorangie necítím mandle tak intenzivně, jako když jsem se s ní seznamoval. Ona dominantní vůně se v mém vnímání zařadila zpátky mezi ostatní a zesládla do amaretta. Dodnes netuším, proč jsem si potřeboval čich kultivovat tak dlouho, a jak se mohl můj vztah k oné problematické vůni otočit o celých 180 stupňů. Z pohledu chuťové paměti pro mě opravdu ojedinělý zážitek. O to více by mě zajímalo, jestli má někdo z vás podobnou zkušenost. Když tak se podělte v komentářích.