Když jsem plánoval svou vůbec první návštěvu Skotska, napadlo mě, že bych si tam mohl pořídit kilt. O tradičním oděvu s tartanovým vzorem jsem ovšem neuvažoval jakožto o suvenýru na úrovni magnetky na ledničku, dokonce ani jako o kuriózním módním doplňku. Byl jsem si vědom, nakolik je kilt spjat se Skotskou národní tradicí, a měl jsem k němu respekt jakožto k symbolu.
V jednom malém obchodě ve Stirlingu jsem narazil na kilty ze skládané bavlny. I když byly levnější než ty z tradičního materiálu, tedy vlny, pořád nestály vzhledem k hypoteticky nízkému využití málo. K finálnímu rozhodnutí jej zakoupit mě nakonec dokopala kamarádka Helena, resp. její upřímné nadšení pro tento typ mužské módy. Protože ale nerad kupuji věci bez praktického využití, musel jsem sám sobě slíbit, že si v něm aspoň jednou vyjdu. Teď si možná říkáte, že nosit kilt ve Skotsku není žádná výzva. Konec konců, dnes to vidím stejně. Tehdy jsem ale vůbec netušil, jak moc nejsem na podobné dobrodružství připraven.
Ještě ten samý den jsme docestovali do Edinburghu. Byla pořádná kosa, ale pohled na krásy hlavního města mi nejednou nechal na zmrzlé ruce zapomenout. Do malého hotýlku jsme dorazili poměrně pozdě, program na večer už byl ale stanoven. Hospoda. Podle plánu jsem si převlékl kalhoty za kilt. Pohled do zrcadla a… Moje nadšení vykročit ze dveří rázem spadlo na úroveň, jakou ten večer ukazovaly venkovní teploměry. Ovládla mě panika. Nebudu za šaška? Za trapného turistu? Či dokonce, neurazím tím Skoty jakožto cizinec? Moje pochybnosti umocňovalo zjištění, že kilt už dnes ve Skotsku skoro nikdo nenosí. Za celý den jsem zpozoroval tak na dva lidi, kteří jej oblékli, a zároveň to neměli v popisu práce. Sklesle jsem seděl na posteli a přemítal, jestli chci opravdu pohodový večer u piva vyměnit za plnění bobříka odvahy. Už jsem se skoro převlíkal zpátky do kalhot, když mi moje pro-skotsky naladěná kamarádka dodala odvahy pokračovat v původní misi. No nic, řekl jsem si. Když už jsem si jej koupil, dojedu to do konce.
Do hospody jsme šli až po tmě, takže jsem více než se zvědavými pohledy kolemjdoucích bojoval se silným studeným větrem. Poprvé jsem tak pochopil, proč u nás ženy v tak velké míře vyměnily sukně za kalhoty. Upřímně jsem si přál, abychom předem vyhlídnutou hospůdku ve tmě vůbec nenašli. Aby toho nebylo málo, podnik byl plný lidí. Jediný volný stůl se nacházel hned u vchodu, ve výklenku u velké výlohy. Byl vyvýšený, s barovými židlemi po bocích. Zatímco jsem se potil nervozitou, jak si mám na jednu z nich sednout, ostatní návštěvníci nerušeně pokračovali ve svých konverzacích. I když jsem se snažil svůj čas v hospodě užít, nepřestával jsem kontrolovat, zda kilt dostatečně zakrývá všechno důležité. Koupi každého dalšího piva na baru doprovázel úprk zpět do bezpečí okenního výklenku, ze kterého na mě z hlavního prostoru hospody nešlo až tak vidět.
Nic ale není tak horké, aby to nemohlo pálit ještě víc. Vedlejší efekt pití piva je nemilosrdný. Co je opravdová nervozita jsem pocítil až s neodkladnou potřebou zajít si na záchod. Aby samo o sobě nestačilo, že nevím, jak se to v takovém úboru provádí, toalety byly až na druhém konci místnosti a dostat se k nim znamenalo projít dlouhou hlavní uličkou plně obsazeného podniku. Nebudu teď psát o tom, jak jsem vykonával svoji potřebu, i když nepochybuji o tom, že pár lidí by se u takového popisu rádo škodolibě zasmálo. Co v mém příběhu hraje důležitější roli bylo zjištění, že po cestě na onu místnost bylo všem úplně jedno, co mám na sobě. Toto vědomí, společně s radostí, že se mi podařilo se úspěšně vymočit, obrátilo moje přemýšlení o 180 stupňů. Co bylo cestou tam uličkou hanby se cestou zpět proměnilo ve vítěznou cílovou rovinku. Zaplavil mě neskutečně silný pocit svobody a chlapáctví…
Nejen že jsem si zbytek večera náramně užil, zároveň jsem si z něj i hodně odnesl. V první řadě to, že i když se mi opravdu nechce vystoupit z komfortní zóny, na konci často čeká endorfinový koktejl, pro který to stojí za to udělat. Zároveň jsem poznal, jak často si mentálním konstruktem zvaným předsudek stavím mantinely svojí osobní svobodě. Uvědomění si, jak tyto procesy fungují, mi pak bylo inspirací k překonání nejedné pozdější výzvy. Jednou možná najdu odvahu obléct kilt v České republice. Ne v Praze, kde by to brali tak, že si jdu vyzvednout svoji turistickou skupinu. Jít do toho ale na malém městě, či vesnici, najednou nošení kiltu ve Skotsku není taková výzva. Věřím ale, že by to byl zajímavý test toho, jak poznat více nejen o svém okolí, ale především sám o sobě.
Jo a kdyby někoho zajímalo, zda jsem měl onen den spodní prádlo, nebo kilt oblékl tradičně „naostro“, tak na to odpovídám až při sklence něčeho dobrého.
Do roku 2022 Vám přeji hodně s lehkostí zdolaných výzev a skvělých (nejen whisky) zážitků.
Opatrujte se a mějte se rádi!