Jak jsem začal mít rád whisky znovu a znovu

Naše životní cesty jsou vždy doprovázeny procesy poznávání, ať už vědomého, či nevědomého. Že jsme na správné cestě většinou rozpoznáme tím, že je lemována okamžiky, které v nás dokážou probudit obrovské množství energie. Tyto milníky jsou mnohdy i zdrojem zbrusu nových motivací. Nedostatek takových okamžiků nás naopak nutí přemýšlet o změně.

Cesta za poznáním whisky může, ale nemusí, zahrnovat ochutnávání nových lahví, čtení, konzultace s odborníky, vzdělávací kurzy, či návštěvy palíren. Formy učení jsou v tomto případě silně individuální a slyšel jsem o odbornících, kteří si o whisky nikdy nic nepřečetli. Co se ale samotných milníků na cestě týče, o jejich formě bych už tolik nepolemizoval. Ty nejdůležitější okamžiky jednoznačně přicházejí nosem. V životě jsem zkusil (a doufám že ještě zkusím) několik druhů whisky, které mně dokázaly svou chutí přivodit onu dětsky upřímnou radost z nového zážitku, a tím podpořit můj další zájem. Rád bych dnes zmínil dvě, které mě doposud ovlivnily nejvíce.

Začátky

Když jsem byl mladší, a o alkohol se nijak do hloubky nezajímal, z destilátů jsem většinou nakupoval cenově dostupnější míchané (blend) irské whiskey jako Tullamore Dew nebo Jameson. Poznámkou o nižší ceně se ale v žádném případě vůči těmto značkám nevymezuji. Žádnou z nich bych ani dnes neodmítnul, navíc Jameson je v Irsku prakticky synonymem whiskey. Tehdy jsem neměl vůbec tušení, jakou variabilitu svět whisky nabízí, takže šlo spíš o to pořídit pitelnou lahev za slušný peníz.

Mimochodem, možná jste si všimli, že jsem v předchozím odstavci použil jak výraz „whisky“, tak „whiskey“, a říkáte si, zda je to chyba. Ač věřím, že hodně z vás odpověď zná, pro klid duše zmíním, že se jedná pouze o rozdílnost v zápisu toho samého slova v různých zemích. „Whiskey“ je zápis používaný v Americe a Irsku, oproti tomu „whisky“ najdete na lahvích Spojeného Království, Kanady a Japonska. Ať už preferujete destilát z jakékoli země, doufám, že se neurazíte, budu-li na svých stránkách výhradně používat termín „whisky“, především z mého prioritního zájmu o skotskou produkci.

První milník: Jack Daniels

Odkojen irskou míchanou whisky, za svůj první větší milník na své cestě považuji Jack Daniels (dále JD). Teď se možná ptáte, co jsem to za advokáta skotské single malt, když tady stavím na piedestal americký blend. Odpověď je jednoduchá. Cesta za poznáním whisky je vždy individuální, přičemž milníkem můžete považovat objevení jakékoli nové chuti, ať už pochází z jakékoli lahve. Hlavní roli hraje srovnávání s chutěmi, které už znáte.

Kamarád, který mi první sklenku Jacka nabídnul, mi představil tehdy pro mě zcela nový zážitek. Rozdíl v surové chuti mezi klasickými irskými blendy a whisky z Tennessee je i bez hlubšího zkoumání obrovský, daný jistými odlišnostmi v technologii výroby, ale také jiným druhem použitých obilovin. Úžasný pocit z objevení nové chuti byl později ještě umocněn prémiovou verzí JD Single Barrel. Tehdy jsem ještě nepopíjel z degustační sklenky tulipánového tvaru, ale z klasického tumbleru s širokým dnem, a o nějakém zkoumání palety jsem neměl ani páru. Proto jsem vnímal jen chutě, které byly v nápoji dominantní. Byly kořeněně sladké, doplněné o znatelné stopy dubového dřeva. Ve srovnání s originálním JD chuť celkově mnohem plnější, způsobená mimo jiné vyšším obsahem alkoholu, který je u whisky podstatným nositelem chuti. JD Single Barrel jsem dlouho pokládal za nejlepší whisky, kterou jsem kdy pil.

V té době jsem k whisky získal možná až přehnanou úctu, která se projevovala i navenek. Když jsem chtěl kupříkladu jednou nabídnout JD jedné svojí kamarádce, neumíte si ani představit můj emoční sešup, když nejprve s radostí přijala, přičemž hned ve druhé větě dodala, že si ho naředí s colou. Viděno ve zpětném zrcátku, pohoršovat se nad něčím, co je ve světě natolik populární, bylo samozřejmě hloupé, dané především neznalostí, ale také egem, které tehdy moje cesta měla. Vždyť i samotná společnost JD našla v tomto odklonu od tradice k novým trendům alternativní byznys a sama začala plechovky s mixem whisky a coly prodávat.

Druhý milník: Lagavulin 16y

Když jsem se přestěhoval do Velké Británie, uvědomil jsem si, že jsem v zemi whisky zaslíbené a byla by škoda toho nevyužít. Protože jsem ale nechtěl utrácet, dokud nezačnu pořádně vydělávat, začal jsem sondováním terénu. Ptal jsem se lidí kolem sebe, ať už to byli spolubydlící, kolegové, či „spoluležníci“ z hostelů, na které jsem narážel při svých cestách, jaký mají rádi alkohol. A pokud odpověděli whisky, hned jsem se pídil po jejich doporučení, která jsem si zapisoval. Zatímco většina lahví se na mém seznamu nacházela osamoceně, jeden název se objevil hned třikrát…

Lagavulin už nepatří k nejlevnějším lahvím. I když cena je u whisky relativní záležitost, zaplatit 50ti až 60ti librami za lahev, jednalo by se jednoznačně o nejdražší alkohol, jaký jsem kdy pil. V situaci, kdy jsem si stále ještě nedovolil moc rozhazovat, jsem se rozhodl na svou první lahev ještě počkat. O několik měsíců později jsem se s pocitem, že se jedná o něco opravdu výjimečného, rozhodl koupit dvě lahve, trochu překvapivě jako dar. První zcela automaticky tátovi, protože je jednoduše fajn čas od času obdarovat někoho, kdo tady pro vás byl a stále je, kdykoli to potřebujete. Druhou pak svému kamarádovi, se kterým jsem se během několika let naučil, jak milovat sport, a že léčebný účinek Jacka Danielse na badmintonem odrovnaná kolena nelze prokázat. Ano, jde o toho samého člověka, který mě přivedl k pití JD, přičemž lahví něčeho speciálního jsem mu chtěl nejen za svůj první milník poděkovat.

Nechtěl jsem ale kupovat naslepo, a tak jsem se rozhodl najít bar, ve kterém bych Lagavulin vyzkoušel. V té době jsem pracoval jako portýr v jednom hotelu v Manchesteru a věděl, že máme jednu lahev na hotelovém baru. Já se ale zatvrdil, že si chci svou první sklenku vychutnat na důstojnějším místě než na pracovišti. Jeden den po práci jsem tak vyrazil do města a metodou pokus/omyl prohledával zadní stěny náhodných barů, zda tam najdu lahev, kterou potřebuji. I s přechody mi to trvalo pěkných 40 minut, během kterých jsem si samozřejmě x-krát vyčetl, proč jsem si tu sklenku nedal u nás v hotelu.

Vyhlídnul jsem si malý stůl nedaleko baru a šel si objednal svůj první Lagavulin. Protože jsem chtěl jen otestovat, objednal jsem si pouze single shot (25 ml). Na otázku, zda chci dovnitř led jsem zdvořile odpověděl, že ne, i když mně přišla při servírování 16leté single malt whisky poněkud nepatřičná. Stejně tak mi přišla nepatřičná cena, něco přes 5 liber (v té době okolo 180 Kč). Říct ale barmanovi, ať si tu whisky naleje zpátky do lahve by ale bylo nepatřičné zase z mojí strany, a tak jsem se rozhodl, že prostě budu pít pomalu. Do jisté míry se tak dá říct, že to bylo moje první ochutnávání whisky v životě. Z dosavadních zkušeností s pitím jsem byl naprogramovaný tak, že tvrdý alkohol se klopí najednou a kdo to tak nedělá, je sráč a nezaslouží si místo ve smečce. To byl také důvod, proč jsem se tu půlhodinu u stolu cítil, minimálně zpočátku, trochu trapně. Dnes, kdy se na pití dívám úplně jinak, vím, že pomalé vychutnávání bylo tím nejlepším možným rozhodnutím.

Whisky mi byla naservírována ve větší panákové sklenici, typické pro britské bary. Je širší, ne tak podlouhlá, jako jsme zvyklí u nás. Její tvar vám nezprostředkuje ty nejlepší vjemy z whisky. To jsem ale nezkušeně upozadil a po pár vzrušených prodýchnutích, které si většinou neodpustím, když se chýlí k nějakému novému zážitku, jsem přiložil nos ke sklence. Kouř, rašelina a pepř mě praštily do nosu s takovou intenzitou, jako asi každého, kdo se s rašelinovou whisky setkává poprvé v životě a neví, že čichat k whisky se začíná opatrně. Byl jsem si naprosto jistý, že kopnout ji do sebe by přivodilo stejný pocit, jako bych si propláchnul hubu blátem a na to si zapálil cigaretu. Byl jsem v sedmém nebi, že můžu něco takového ochutnat. Začal jsem pomalu upíjet. Zezačátku mi v ústech, po prvním očichání zcela nepřekvapivě, převládla chuť rašeliny, koření a kouře. Jak jsem ale převaloval další a další doušky, začaly se objevovat sladké ovocné tóny. A najednou nebyly na pozadí, ale plné a zřetelné. To, jakým způsobem se chutě tak rozdílné prolínaly a doplňovaly, najednou začalo dávat absolutní smysl. V ústech jsem vnímal mohutný a perfektně sehraný orchestr. Něco jako když poprvé posloucháte Vltavu Bedřicha Smetany a už samotná existence takové skladby je něco, z čeho nevycházíte z údivu celých 12 minut. A i když jsem už po pěti minutách věděl, že ty lahve koupím, nechtělo se mi z toho koncertu odejít.

Abych si ten dozvuk v ústech udržel co nejdéle, ještě dlouho po opuštění baru jsem se ničeho nenapil. To se změnilo, když jsem sednul do autobusu, který mě měl během dvaceti minut dopravit domů. Řádně žíznivý i vyhladovělý jsem si otevřel krabici ovocného smoothie. Dneska už nedokážu objektivně říct, zda to bylo tou intenzivní chutí whisky, či momentálním mentálním nastavením, ale i po vypití celého litru jsem v puse pořád cítil zbytky kouře.

Nechtěl jsem svoje vypravování přerušovat fakty, ale pokud slyšíte o rašelinové whisky poprvé, možná jste uvažovali nad tím, kde se taková příchuť ve whisky bere. Rašelinového nádechu se ve whisky dosahuje při sladování, konkrétně pálením suché rašeliny u procesu sušení naklíčených zrn. Ale protože popsání celého procesu by vydalo na celý jeden příspěvek, nebudu se teď o něm rozepisovat víc.

Epilog

Ty dvě lahve jsem koupil, a i když byly přijaty s vděčností, ze zpětné reakce jsem neměl pocit, že bych někomu změnil svět. To je ale v naprostém pořádku. Jak běžel čas, i já jsem zkusil pár dalších lahví z mého seznamu, a i přes jejich kvality jsem neměl důvod se k nim vracet. Jak jsem již napsal, každý si rozvíjíme svou osobní paletu chutí individuálně. To, že jsem z něčeho v sedmém nebi já, nemusí nutně znamenat stejný požitek pro ostatní. Stejně tak, jako si kupříkladu nikdo plně neosvojí váš hudební vkus.

Pokud jste na vážkách, zda byste si mohli na základě mé osobní zkušenosti něco jako Lagavulin užít, můžete se klidně vydat opatrnější cestou. Výrobců rašelinové whisky existuje poměrně dost a jejich řady obvykle obsahují produkty s různým stupněm zakouření. Stačí hledat. Nakonec bude ale stejně záležet především na vaší dosavadní zkušenosti, otevřenosti novým zážitkům, a v neposlední řadě trpělivosti. Hodně lidem totiž první, ba ani druhá sklenka rašelinové whisky nejede. Pokud vám to tam ale minimálně napotřetí zaklapne, a tu chuť přijmete, garantuji vám, že to bude láska na celý život. A třeba se i pro vás stane milníkem, který otevře další dvířka vašeho zájmu o whisky tak, jako se to stalo mně.