Jste ztraceni ve skotských horách. Telefon vybitý. Chtěli jste si užit parádní výšlap, okolnosti ale nabraly docela jiný směr. Z nejzapadlejších končin mozku se snažíte vybavit základy orientace v mapě a terénu, sami ale víte, že s vaším dosavadním životním mottem „proč bych se to učil(a), když to stejně nikdy nebudu potřebovat“ toho moc nevymyslíte. Povětrnostní podmínky se rychle mění, takže zůstat uprostřed hor a čekat, až vás někdo najde, by byl nepřiměřený risk. Nezbývá než se vydat náhodným směrem, a doufat, že se někam dostanete.
Přesně tak to často bývá se životem, a tak je to konec konců i s tímto blogem. Ne že bych úplně nevěděl, kam se chci svým psaním dostat. Můj cíl je ale natolik daleko, a za tolika kopečky a nerovnostmi, že velmi pravděpodobně někde sejdu z cesty a naberu zcela nový směr. Nemám ale potřebu se tomu nějak bránit. Třeba mě nohy zanesou na mnohem lepší místo, než jsem původně plánoval. Celý vtip onoho rozhodování je totiž v tom, že máte-li dostatek zdrojů pro přežití, jakýkoli směr je správná volba. Dovede vás totiž za novou zkušeností.
Obyčejně docela rád cestuji sám. Mám rád tu svobodu, kdy se můžu vydat jakýmkoli směrem, aniž bych jej musel předtím s kýmkoli konzultovat. Protože si ale myslím, že se tahle moje cesta trochu protáhne, budu rád, když se na ni vydáte se mnou. Krom toho, že z bezpečnostních důvodů není radno chodit do hor sám, aspoň bude s kým se zasmát a pokecat o životě. A abych vás nalákal ještě o něco více, v batohu s sebou nesu pěkných pár lahví dobré skotské whisky.