Pivo!
Český národní nápoj. Kombinací speciálně šlechtěného ječmene, kvalitního chmele a vody vznikla, ve spojení s více než tisíciletou pivovarnickou tradicí, ve světě jedinečná značka. (Tady bych vás rád ujistil, že tento blog nebude propagovat nadměrné pití alkoholu, paradoxně naopak, viz. dále.)
O pivu můžeme mluvit, minimálně ve smyslu národního bohatství, s opravdovou hrdostí. Vyrůstá z naší krajiny, je sklízeno našimi zemědělci, vařeno českými sládky a stalo se svědkem životních příběhů mnoha generací. Věřím, že většina lidí si tento pohled uvědomuje, dokonce si bude říkat, proč píšu něco tak samozřejmého. Nepochybně ale existuje i druhá strana tábora, která bude nad mým až poetickým popisem kroutit hlavou. Třeba si hodnotu piva nikdy nepřipustili. Třeba ji časem ztratili. Anebo se pro ně, v nejsmutnějším případě, pití stalo jen nezbytnou podmínkou samotné existence.
Mám to štěstí, že jsem obklopen přáteli, kteří produkt vzešlý z „pivově zlatých“ českých ručiček docenit umí. Dokážou piva rozlišovat podle druhu i značky a říct, které jim chutná, které ještě ujde, a které pijí jen proto, že se na daném místě nečepuje nic jiného. Doteď si živě pamatuji moment, kdy jsme šli s kamarády v podhůří Jeseníků před výšlapem „na jedno“, přičemž druhé a třetí si všichni objednávali jen s velkým sebezapřením.
Skotská analogie
Hodnotu českého piva si tuplovaně uvědomíte, když pro vás přestane být dostupné. To jsem pocítil v roce 2015, když jsem se přestěhoval do Velké Británie. Krom nepříjemného zjištění, že je tam cena čepovaného piva násobně vyšší, především chutí nenajdete nic, co by se českému ležáku rovnalo. I když jsem se nakonec dokázal adaptovat na snadno dostupné alternativy z Belgie nebo Španělska, kdykoli jsem však přiletěl domů, už ze schůdků letadla jsem vyhlížel hospodu.
Anglie je ve světě známá především díky produkci ginu. Ze snadno dostupných statistik, i své vlastní zkušenosti v pohostinství, ale můžu potvrdit, že jeho konzumace ani omylem nepřevyšuje konzumaci ostatních druhů alkoholu. Pokud jste žili v představě, že má pití v Anglii nějakou úroveň, asi jste se až moc dívali na bondovky. Pravdou sice je, že se tamní obyvatelé umí dobře obléct, když jdou ven, nakonec se ale umí zřídit úplně stejně jako Češi, a ještě si ve většině případů pro ten stav dojdou mnohem dříve. Mimochodem, pít martini jsem v Anglii nikdy nikoho neviděl. Pokud jde o lihoviny, jsou obecně preferovány slabší a sladší, často umíchány do koktejlů. Silné voltáže jsou tady spíše na okraji zájmu, pokud je ovšem nenaředíte colou, či limonádou. Právě oblíbenost koktejlů a mixování s nealkoholickými nápoji vyšvihlo vodku na vrchol žebříčku nejvíce konzumovaných destilátů v Anglii.
Pokud chceme mluvit o nějaké hrdosti k nápoji na území Velké Británie ve smyslu, v jakém jsem popisoval české pivo, museli bychom cestovat daleko na sever. Skotsko je z historických důvodů takovou zemí uprostřed země a troufám si říct, že hrdost ze skotské whisky nikdy nepřekročila její hranice. Mezinárodní věhlas je jistě obrovský, její hodnota ale nikdy nebyla osvojena Spojeným Královstvím jako celkem. Ani na úrovni prezentace, a už vůbec ne na úrovni konzumace.
Hrdost Skotů k jejich whisky vychází ze stejných indicií, jako hrdost Čechů k pivu, a i když se může zdát, že je její výroba řízena už převážně businessem, věřím, že minimálně dělníci v oboru, menší palírny a velcí hráči, kteří se aspoň z nějaké části snaží držet tradičních postupů, tvoří poctivé jádro, které si uvědomuje sílu odkazu a úctu k přírodě ve své opravdovosti. Skotové pro to mají speciální termín terroir. Nezasvěcení jej často interpretují jako kombinaci přírodního bohatství a místního podnebí. Terroir má však význam mnohem širší. Nechápe totiž výrobu whisky jako něco odděleného od historie, tradic, a vlastně každého jednotlivého člověka. Naopak do sebe všechno toto ve smyslu „vše souvisí se vším“ zahrnuje a vzájemně propojuje.
O whisky a o svobodě
Zorientovat se v současné nabídce whisky se nejeví jako nejsnadnější úkol. Okolo 130 skotských palíren whisky chrlí velké množství různých edic, reklama nás bombarduje ze všech stran a svou roli hraje samozřejmě i cena. Naštěstí existuje aspoň pár ukazatelů, podle kterých, když se člověk řídí, má šanci okusit jedinečnost skotského národního odkazu v nejlepší možné podobě. A teď vám řeknu dobrou zprávu. Člověk opravdu nemusí dát až tak hodně peněz za kvalitní lahev. Špatná ovšem je, že něco nad rámec akční ceny lahve v supermarketu dát musí. Abyste měli jistotu, že své těžce vydělané peníze měníte za kvalitní whisky, je dobré se o ni začít zajímat, tím začít vnímat její přirozenou hodnotu, a v závislosti na tom upravit způsob její konzumace. Dobrou whisky opravdu nepijete. Dobrou whisky vychutnáváte ve střídmějším množství. Určitě teď nechci nikoho poučovat o nadměrném pití. To by ode mě bylo minimálně pokrytecké. Sám jsem si dával docela dost a stále si občas dám. Spíš bych vám chtěl představit ochutnávání alkoholu jako alternativu, která má své zaručené výhody, a může fungovat jak samostatně, tak i paralelně vedle vašich starých modelů pití (ať už jsou jakékoli) tak, jak to mám teď kupříkladu já.
Tímto blogem bych vám rád zprostředkoval svoji cestu za poznáním skotské whisky, kterou jsem ve svém životě adaptoval ne jako alkohol, ale jako součást odkazu jednoho hrdého národa. A protože poznávání je, v duchu termínu terroir, neseparovatelné od cesty, rozhodl jsem se, že se s vámi podělím o pár příhod z té svojí. Nepůjde jen o historky a úvahy, které formovaly můj vztah k whisky, ale i o ty, které utvářely můj vztah k sobě, druhým a světu všude okolo. Proto jsem ostatně do názvu svého blogu zahrnul pojem svobody. Svobodu totiž chápu jako pocit, který mi umožňuje v míru cestovat, poznávat, myslet a tvořit. Něco, co však není samozřejmost, a za co je potřeba bojovat. Nám naštěstí stačí bojovat jen slovem, jinde na světě se však za svobodu platí životy. O tom ví své ostatně kdejaký národ. Nejen ten skotský.